O významu myslivosti
Myslivost jakožto činnost prospěšná celé společnosti je uznávána a ctěna již po dobu šesti
století. Ale v devadesátých letech minulého století začala media šířit negativní názory na
myslivce a myslivost jako takovou.
Mnozí lidé vidí pouze lov a zabíjení zvířat, jiní lidé dokonce sport či jen aktivní trávení
volného času nebo zbytečné utrácení peněž lidmi, kteří na to mají.
Bohužel je velice málo lidí, kteří chápou českou myslivost v celé její podstatě. A přitom se stačí
zamyslet jen nad pouhým významem slova myslivost.
O myslivosti můžeme hovořit již od 14.století kdy se začaly vydávat první instrukce a pravidla,
kdy člověk začal pečovat o volně žijící živočichy, které nazýváme zvěří. Již v této době jsou
začátky hlavní činnosti myslivce – chovu zvěře.
Česká myslivost se jako cílevědomá činnost vyvíjela dalších skoro šest století spolu s krajinou a
lidmi, kteří v krajině žili. Kdo blíže poznal českou krajinu, musí vědět, že její krása nespočívá a
nikdy nespočívala v panensky nedotčené divočině, ale v soužití člověka s přírodou. A v tomto
staletém soužití se zrodila česká myslivost se svou kulturou a tradicemi.
V dnešní době se stalo módním slovo ekologie, které je skloňováno ve všech pádech. Ale
doposud nikdo veřejně nepřiznal, že myslivost jako nutné a potřebné hospodaření s volně
žijícími živočichy v kulturní krajině, je vlastně aplikovanou ekologií v tom nejvlastnějším smyslu
slova. A snad konečně i ve veřejnoprávní televizi a celostátních médiích pochopí, že o volně
žijící zvířata nepečují jen takzvaní ekologové, ale především myslivci. I nejskalnější odpůrci
myslivosti by se měli navíc seznámit s mysliveckými zvyky a tradicemi, které nejsou jen mrtvou
historií, ale živou skutečností.
K mysliveckým tradicím především patří dovednosti, mluva a etika. Etika se v myslivosti
projevuje především tam, kde přestává platit zákon či směrnice a rozhoduje cit. Ten, kdo
hospodaří v přírodě, kdo rozhoduje o životě a smrti, musí stát mravně vysoko. Usmrcuje-li
myslivec zvěř, nesmí ji trýznit, musí se k ní chovat s úctou, jaká náleží každému tvoru, člověka
nevyjímaje. Myslivec totiž nechová zvěř proto, aby ji mohl lovit, ale loví ji proto, aby ji mohl
chovat. To je ten podstatný rozdíl mezi myslivcem a lovcem, který je tak těžko pochopitelný
lidem, kteří snad o myslivosti někdy četli, možná ji viděli na obrázku, ale nikdy se s ní nesetkali.
Myslivost začíná jako letmé setkání se zvěří a přírodou a postupně se z tohoto setkání vyvíjí
hluboký cit. Myslivost, myslím ta pravá, nemůže být nikdy chvilkovou zábavou, je to způsob
života, způsob myšlení, vztah ke zvěři a k lidem. Ten ,kdo se naučí lásce k přírodě, kázni a
poctivosti při myslivosti ,neztrácí tyto obecně uznávané mravní hodnoty ani v občanském životě.
Myslivost přináší lidem takové hodnoty, za které se hodí bojovat.
Proto všichni myslivci se musí zapojit do úsilí o provádění správné myslivosti a navrácení
kladného pohledu na myslivost jako takovou.
Honitba mysliveckého sdružení Trojice Karle se nachází v Pardubickém kraji, v okrese Svitavy, v okolí obce Karle a má rozlohu 2499 ha. Necelá polovina její plochy je tvořena lesním porostem, ve kterém převažují jehličnaté stromy, zejména smrk ztepilý. V honitbě je nejvíce zastoupena zvěř spárkatá, hlavně srnčí a černá zvěř. Z drobné zvěře se zde vyskytují zejména bažant obecný a zajíc polní. V této honitbě se bohužel uplatňuje stejný trend jako v celé České republice a to, že podmínky pro život a volnou reprodukci drobné zvěře nejsou v přírodě příliš příznivé. Chloubou našeho mysliveckého sdružení je umělý odchov bažanta. Díky tomu můžeme dlouhodobě provádět pravidelné vypouštění bažanta do volné přírody a napomáhat tak jeho návratu zpět do jeho domoviny. Zajíc polní není v našem revíru loven a díky tomu se daří držet jeho populaci alespoň na stabilní velikosti. Z další zvěře se v honitbě vyskytuje liška obecná, jezevec obecný a kuna skalní - ti se vyskytují snad v každé honitbě, ale také koroptev polní, která je zřídka k zahlédnutí či daněk skvrnitý. V poslední době se zde vzácně objevil také psík mývalovitý. Z pernaté zvěře je možno zahlédnout například výra velkého, jestřába obecného, krahujce obecného, káně lesní, vrány šedé a krkavce velkého, dále sojky obecné a straky obecné. O naši honitbu pečuje 25 členů.
